Anděl strážný



Jednou jsem jela domů pozdě v noci, silně pršelo a byla taková ta noc, kdy bys psa nevyhnal.

Na silnici stál stopař a já si řekla, že ho tam nemůžu nechat. Zastavila jsem u krajnice, v tom mě předjelo bílé auto, docela těsně, ještě jsem si řekla, „No, kdybych teď otevřela, tak jsem bez dveří.“ koukla jsem z okénka u spolujezdce, ale nikdo tam nebyl, ještě jsem se rozhlédla, pootevřela dveře a zavolala, „Pojďte, já vás kousek svezu.“, ale nikdo se neozval, napadlo mě, že ho to bílé auto srazilo, tak jsem vylezla ven, ale nikoho jsem nikde neviděla, tak jsem odjela.

Měla jsem divný pocit, ale myslela jsem na to, že je pořád lepší neviditelný stopař, než kdyby to byl nějaký zločinec a vybafl tam na mě. Odjížděla jsem a pořád se dívala do zpětného zrcátka, ale byla tam jen černočerná, daleká tma. Ujela jsem ani ne dva kilometry a za zatáčkou mě zarazila ostrá zář světel, chtěla jsem zastavit, ale nějaký muž na mě mával rukou na pokyn ať jedu, patrně už zavolal pomoc, a tak jsem jak ve zpomaleném filmu projížděla kolem toho bílého auta a s mrazením v zádech se dívala na červený sporťák, který se patrně vyřítil ze zatáčky a byl napasovaný do toho bílého auta.

„Kdybych se nezdržela, mohla jsem tam být já.“ Kdo byl ten neviditelný stopař, byl to anděl strážný, stín nebo jen únava? Je jedno, kdo tam stál nebo jestli tam vůbec někdo stál, podstatné je, že jsem se zdržela. Od té doby ve svého anděla strážného věřím. Říká se, že anděl strážný sedává člověku na levém rameni, a že když se kočka zničehonic před vámi naježí, tak proto, že ho vidí a on na ní doráží. Inu, co naplat, i anděl strážný se musí občas nějak zabavit, práce má přece dost a dost.


Vaše Ladislava®LifeLagune



IMAGE: