Bolest na hrudi aneb ve tři ráno rozhodně doktora nebuď!


Tak jak už je v naší rodině zvykem, když nás něco bolí, tak si to prostě nepřiznáváme. Tak jsem si 3 dny nepřiznávala velkou těžkou tupou bolest na hrudi.
Snažila jsem se to rozhýbat,  i kolegyně v práci se mnou cvičila, ale nic nepomáhalo.

Dnes v noci jsem se ve 3 ráno probudila už s nesnesitelnou bolestí. Vzbudila jsem Ládíka, a že tedy jedeme na pohotovost. Rozlepil oči, natáhl gatě a jeli jsme.

Jelikož jsme si mysleli, že pohotovost je v největší nemocnici v našem městě, vyrazili jsme rovnou tam. Museli jsme si samozřejmě koupit známky ve výši regulačního poplatku a pokračovali jsme k naší cílové stanici.
"Támhle za rohem je ambulance, tam zazvoňte a sestra si pro Vás příjde" sdělila nám příjemná sestra na informacích, která nás chtěla znovu skásnout o regulační poplatek. :)

Láďa zazvonil a nic. Za chvíli se rozrazily dveře, v nich asimetrická sestra se sotva otevřenýma očima koukala jako vrah, že jsme jí vytrhli z jejího snění o dovolené na Maledivách.
"Tak vydržte, musím zavolat paní doktorku!" - řekla sestra ještě rozmrzeleji.
Po 10ti minutách dorazila ona zmiňovaná paní dokorka. Celkem mladá holka, hubená. Ovšem, přeleželou tvář. "A sakra." prohlásila jsem v duchu.
"No, pojďte! Proč jste nejela do Privamedu?"
"Protože jsem nevěděla, že tam je taky pohotovost." - civí na mě jak na zločince.
"Tam pohotovost neni, ale tady taky ne!!!" - zavrčí na mě tak nepříjemně a s neskutečným oporvžením, že mě to vytočí.
"No tak jestli chcete, tak se sbalím a pojedu do Privamedu."
"Ne, co Vám je?!"
Když popisuji slona na hrudi, bolest v ramenou a krku, tak na mě civí jak na největšího pohádkáře, který se tam kdy objevil. Budiž, je mi jasné, že hypochondrů chodí po světě nemálo.


"Svlíkněte se do půl těla a sedněte si na to lehátko!"
"Vodkašlejte!" - odkašlávám jak mi hrudník dovolí.
"Řikam vodkašlejte, pořádně!" - odkašlávám a zadržuji slzy bolesti.
"Dejchejte z hluboka!" "Říkám Vám, že skoro nemůžu dýchat!" "Dejchejte z hluboka!" - zařve - začínám dýchat z hluboka a slzy už se zadržet nedají.
Přestane poslouchat, přestávám dýchat. Pic ho! "Aááááu" - přiletěla mi rána do ramenou, jako kdyby do mě narazil vlak. "Co řvete?!"
Naprosto vyřízená z tohoto chování začnu vzlykat: "Já se omlouvám, že jsem Vás vzbudila ve čtyři ráno, ale to neznamená, že se musíte být takhle příšerná!" -  slzy jak hrachy.
Sestřička valí oči a pomalu jí začíná docházet, že to asi přehnaly. "To bude dobrý, jinak se to vyšetřit nedá." - říká už mírným a uklidňujícím hlasem.
Otírám oči, oblíkám se a mizím do čekárny. Nemůžu dýchat a nemůžu zadržet pláč. Láďa na mě kouká s vytřeštěnýma očima: "Co se proboha stalo?"

Čekáme na rentgen. Přichází ospalý doktor a vyzívá nás ať jdeme.

"Svlíkněte se do půl těla a postavte se k té desce!"
Po 2 minutách štelování, jestli před tou deskou opravdu stojím dobře a vyrovnání pidičtvrece zařve: "Nedýchat!"

Po hodině a půl čekání mě konečně zavolají. "Pojďte!"
"No, tak máte komplet zablokovanou krční páteř! Sunedjte kalhoty, sestra Vám dá injekci proti bolesti."

Po další půl hodině na čekání než injekce zabere je mi ještě hůř a chci domů.
"Tady máte kartičku a zprávu, zajeďte si k obvoďákovi ať Vám napíše reabilitace, nashle."

Nahlížím do zprávy a čtu: "Problémy zjevně i psychického rázu, ječí a brečí." Takže jsem se dozvěděla, že jsem vlastně labilní hysterka. :D

Je mi ještě víc zle z toho, jakým vepřínem se stalo naše zdravotnictví. "Další, značku na prdel, vypadni, další."

Ráno dojíždím k obvoďačce, naštěstí mojí známe a už jen z toho, že je příjemná se mi udělá o 1.000% líp.
Sice jsem si od ní odnesla plný pytlík prášků, ale alespoň na ní bylo vidět, že jí to není lhostejné.

Můj závěr: "Vzpomněla jsem si, proč že to vlastně nechodím k doktorům, protože se mi tohle nestalo poprvé!"


Vaše Lucie®LifeLagune


 
                                                       IMAGE: