Čekání na Godota


Glosa ke knize Čekání na Godota mě zaujala natolik, že jsem pojala touhu si jí přečíst, tak jsem obíhala knihkupectví i antikvariáty a nic, nikde nic. S každým "nic" moje touha vzrůstala a já jsem začala přemýšlet o tom, kdo je vlastně Godot, když dokáže vzbudit takový pocit nutnosti, mít ho v knihovně, přečíst si ho... Až mi v jednom knihkupectví řekli "my Vám ho objednáme", "tak jo" a já začala čekat na Godota.  

Ubýhaly dny a nic, ubýhaly týdny a s nimy události v mém životě. Něco se událo hned, na něco se muselo čekat, něco byla maličkost a malichernost, něco bylo důležité. Čím byla událost důležitější, tím delší se zdálo čekání i když trvalo jen chvíli... Ubýhaly měsíce a můj život bylo čekání, na to co chci, na to co nechci, na to co přijde a na to, co nepřijde. A měla jsem představy a touhy a čekala jsem, jestli se naplní, jeslti přijdou. Některé přišly, některé ne. A bylo něco v mém životě, na co jsem čekala a nepřicházelo, a toužila po tom a nepřicházelo, a ubýhaly roky a má představa nepřicházela a kniha stále nebyla a můj život bylo čekání. Čekání na Godota.

A tak jsem přestala toužit po představě, která nepřicházela, přestala jsem o ní snít a smířila se s tím, že není, že přišlo něco jiného. A přestala se ptát v knihkupectví. Přišlo něco jiného, přišlo smíření, pocit rezignované moudrosti. Přestala jsem čekat na Godota a začala si plnými doušky užívat toho, co přišlo, toho, co skutečně mám.

Až jednoho dne po pár letech, po pár letech smíření, po pár letech cesty jinudy a jinam, přišla představa, a nezměnila to, co mám, jen se přirozeně začlenila a splynula jako by tu byla vždy. A za pár dní na to přišla i kniha. Držím jí v ruce a je to zvláštní, už nemám touhu si jí přečist. Představy, které byly mým čekáním na Godota se naplnily, už je mám, tak proč bych to četla, když přišla až teď, když už nečekám, a v tom mi to došlo.

Pochopila jsem, kdo je Godot, přijde v pravý čas, přijde když je čas, už mi nevadí, že něco nepřišlo, přijde to, až bude čas a nebo to nepřijde a přijde něco jiného. Čekám smířená a klidná, co přijde a co nepřijde. Godot je smíření, Godot je klid v duši, Godot je čas. Čas je můj nejlepší přítel, Godot je čas, Godot je můj nejlepší přítel. Godot je lusknutí prsty, kdy se Ti rozsvítí. Každý máme svého Godota, na kterého čekáme a k někomu i přijde...někdo to pochopí.

A mám v ruce knihu, její úvod jsou tak hluboké verše, že by se mohly zdát nic neříkající. A předmluva slibuje od knihy přesně to, co od ní čekám... co když to, co od ní čekám nepřijde... Godot nepřijde, o tom ta kniha ale je, a tak začnu číst. Už první stránky mě rozesmály natolik, že jsem knihu raději zaklapla a vychutnávala si pocit představy toho, co se tam děje, té absurdity toho, že se tam nic neděje, a je to popsáno. Je popsáno nic, a to tak, že si to "nic" lze představit.

A tak mám zase touhu si to přečíst, když už jsem se dočkala, že Godot přišel, tak si ho i přečtu, třeba se dozvím, o čem je kniha čekání na Godota. Zatím o ní vím jen to, že v ní nikdo nepřijde, nic se neděje, nikdo se nic nedoví a nikdo neví, kdo je Godot.


Vaše Ladislava®LifeLagune

IMAGE: