Jsme rozdílní proto, abychom se doplňovali

Vždycky, když mi někdo říká, že vztah nemá budoucnost, protože vzájemně nemají nic společného, vzpomenu si na svého manžela.

Jsme černá a bílá, oheň a voda, akčňák a kliďas. Neměli jsme nikdy nic společného, žádné koníčky, humor, vkus. Nic.

Nebyli jsme dokonce ani osudová láska.

Bylo nám spolu prostě dobře.

Jeden od druhého jsme se učili nové věci.

Vše bylo ale od srdce. Nedělali jsme to jen proto, abychom se jeden druhému zalíbili, ale protože nám záleželo na tom, co má ten druhý rád a chtěli jsme to spolu sdílet.

Lásku tedy vnímám tak, že je jedno, jestli ten druhý má rád jazz nebo metal.
Je jedno jestli má humor, kterému se každý směje, nebo spíš vypráví suchary.
Jestli jezdí na kole nebo chodí všude pěšky.
Je úplně jedno jestli je extrabioraw nebo snídá špekové knedlíky.

Záleží jen na nás, zda chceme toho dotyčného mít rádi nebo ho budeme chtít měnit a vytvořit si dokonalý odraz "sebe".

Když totiž chceme, aby se někdo choval jinak než se chová, chceme, aby se choval jako my, aby přijal náš životní pohled.

Ale ruku na srdce, často máme problém vyjít sami se sebou, natož abychom v tom vztahu byli naklonovaní.

Vztah je ochota na něm pracovat, ochota pracovat na sobě. Ochota pochopit, podpořit, přijímat a milovat bez podmínek.

Ten druhý není naším majetkem, abychom si s ním mohli dělat, co chceme. Není ani naším dítětem, abychom se ho snažili vychovávat nebo převychovávat. Není nám podřízený, abychom si mohli dovolit mu něco přikazovat nebo zakazovat.

Je takový jaký je a je jen na nás, zda jsme ochotní ho tak přijmout.

Pokud už na začátku víme, že jsou atributy, které nám nevyhovují nebo dokonce vadí, ano, vztah dřív či později krachne. Ale pokud víme i o svých mínusech, pracujeme na nich, chápeme, že nikdo z nás není dokonalý a jsme ochotní toho druhého milovat tak jak je, je úplně jedno, jestli máme nebo nemáme něco společného.

Jak tyhle věci vnímáte vy?


IMAGE: