Kdy začít?

Pokud něco chceme, jediné, co musíme je začít.

Jak složité ve své jednoduchosti.

Vizí máme v hlavě nepočítaně. Dokážeme si vše představit do nejmenšího detailu a reálně vnímat blaho, jaké by nám to přinášelo.
Jenže pak otevřeme oči a jsme „zase tam, kde jsme byli“.

Proč, proč je to tak těžké, dosáhnout toho, čeho chceme?
Protože chceme všechno hned, už včera bylo pozdě a hlavně, chceme to bez námahy.

Jenže proč? Kde jsme sakra přišli na takovou blbost? Že něco můžeme mít hned a bez sebemenšího přičinění.


Je to vzorec. Vzorec z dětství.

Kdy jako malým dětem, nám rodiče, prarodiče, tety a strejdové, dávali vše, co mohli a uměli. Hlavně, aby jejich miláčkové byli spokojení. Vždyť jsou tak sladcí, roztomilí a krásní, jeden by pro ně udělal první poslední.

Vzorce se prý nastavují zhruba do šesti let věku dítěte.
Ve věku, kdy nemáme, dá se říct, žádné povinnosti a určitě si nemusíme nic složitě vydobývat.
Vše získáme s dopomocí, zadarmo a téměř hned.

Pak ale dospíváme a ta růžová zahrada začíná blednout. Postupně jsme čím dál tím víc odkázaní na sebe a doslova mácháni v oceánu života. Nechápeme, co se to děje, proč to do teď šlo a najednou to nejde? Ach jo!

Teď je čas prolomit vzorec.

Takže, pokud něco chceme, musíme začít a vytrvat.

Kolikrát dítě spadne, než se naučí chodit nebo jak dlouho trvá, než se naučí mluvit?
Jak dlouho nám trvá, než si osvojíme cizí jazyk, řízení auta, hraní na klavír?

Vše chce čas a vytrvalost. Jak se říká, i pád na hubu je pohyb vpřed.
A když se přerazíme na tom schodě, který chceme vylézt, s dalším pokusem už budeme vědět, že musíme tu nohu zvednout víc. Pokud se nám na dalším schodě zase projeví nějaká anomálie, znovu to zkusíme jinak, atd. atd. až se nakonec dokodrcáme až tam, kam jsme chtěli.

A může zase začít další nové dobrodružství.


IMAGE: