Nevíme-li, co chceme, ujasněme si, co nechceme

„Já vlastně ani nevím, co chci.“

To známe všichni. Otázka, "Co vlastně chceš?" nás překvapí a nutí nás pustit se do sebe.

Někdo z toho taktně vybruslí „povrchními“ malichernostmi a někdo zase odpovědí „Nevim.“

S tím se hůř pracuje. :)

Pokud nejsme zvyklý se čas od času zamýšlet nad svým životem, odpovídá se nám těžko. Možností je tolik. Co si vybrat, hm?

I když to tak možná nevypadá, mnohem snazší otázka je: „Co teda vlastně ve svém životě už nechceš?“
Tam těch možností už tolik není. To vlastně víme celkem i hned, co nám vadí.

S tím už se dá pracovat. :)

Napišme si: „Co už nechci!“
„Nechci, aby mě někdo využíval.“
„Nechci být na nikom závislá.“
„Nechci ze sebe nechat dělat blbce.“
„Nechci se podřizovat kdykoli někdo pískne.“
...

Takových vět můžeme sepsat tisíce a tisíce.

Napište si všechno. I když to bude zdánlivě vypadat jako blbina. Pokud vás to trápí, tak to není blbina, je to důležitá věc.

Až tohle budete mít sepsané, vezměte si druhý papír a tam přepište všechny věty, ale v kladu, ve kterém si je představujete.

„Chci si vážit sama sebe a sama rozhodovat, co pro koho udělám.“
„Chci být soběstačná. Mít vlastní zajištění.“
„Chci se umět zastat sama sebe.“
„Chci vědět, co říct ve chvíli, kdy to chci říct.“
...

Tyhle věty už se sepisují s lehkým potem na čele, hůř by se dávaly dohromady bez těchto „záporů“ a pak nás dokonce napadá „Sakra, jak to mám udělat?“

To už je zase další level práce na sobě. :D

Nevíme-li, co chceme, ujasněme si, co už nechceme.


IMAGE: