Poprvé v Alpách



MADONA DI CAMPIGLIO 7. – 13. 2. 2004

 
Jet lyžovat do Alp, to byl můj sen a protože věřím ve své sny, tak se splnil.

Odjížděli jsme večer pěkným, dvoupatrovým autobusem a s velkými taškami. Vůbec jsem nevěděla co mám s sebou sbalit, a tak jsem vzala to nejnutnější podle selského rozumu a ukázalo se, že to bylo přesně ono. Cesta byla přenádherná, koukala jsem se z okna a na tváři cítila úsměv smísený z obdivu, úžasu, pokory a štěstí. Některá místa jsem poznávala z fotek nebo pohlednic a o to víc mě dojímala jejich skutečná krása a pocit, že je mohu vidět na vlastní oči.

Ráno jsme dorazili do městečka Pinzolo a hotýlku Denny v Brentských Dolomitech, tam jsme pohodili bagáž, převlékli se do lyžařského a vyrazili na sjezdovky Pinzolo. Byla jsem malinko zklamaná, protože mi to tam přišlo asi tak stejně velké jako na Špičáku a říkala jsem si: „Co tedy lidi mají na Alpách, kromě té noční cesty?“  No, ale bylo krásně a atmosféra byla prostě alpská, a tak jsme jezdili a bylo to super.

Večer, když jsme přišli do hotelu, už jsme měli připravený pokoj, ubytovali jsme se, osprchovali a příjemně unavení, v intimním rozpoložení čekali na večeři. Po večeři, která sestávala ze tří chodů a zákusku, jsme usnuli jako špalci. Ráno jsme vykoukli z okna a ve městečku byla ještě tma, ale nejvyšší vrcholek hory, na kterou jsme viděli z pokoje byl ozářen sluncem, tenhle pohled byl tak úchvatný, že jsme na něj koukali každé ráno.

Po snídani, která byla také perfektní, jogurty, vločky, buchty, salám, sýr a spoustu dalších dobrot, na co jen měl člověk chuť, jsme vyrazili autobusem do Madony di Campiglio, tam jsem pochopila, co lidé na Alpách mají. Majestátné, obrovské hory se tyčily kam se člověk podíval, na každou stranu byly jiné a přitom stejně nádherné, pořád jsem opakovala do kola, jak jsou krásné a pořád jsem měla pocit, že to musím znovu říct. Měla jsem chuť roztáhnout náruč a říct: „Rozhlédni se člověče, jak nicotný jsi v náručí přírodní dokonalosti.“

Kopce budili obrovský respekt a přitom přátelskou důvěru z toho, jak se nechali spoutat a možná se tím i pyšnily, sjezdovky byly nádherně upravené, široké a dlouhé, všude plno lidí a přitom všude plno místa, lanovky jezdili do všech stran a mohli jste vyjet na kterýkoli kopec, někam sjet a vyjet zase na jiný, každá sjezdovka byla přehledně označená a popsaná a na každé zastávce lanovky spoustu čistých záchodů, někde i s osvěžovačem vzduchu.

Celý týden svítilo slunce a my jezdili a jezdili, bylo to prostě fantastické. Jen jednou nám hory ukázaly svoji sílu, při sněhové bouři, lanovky se zastavili, vítr hučel, jako když se řítí vlak a krystalky zledovatělého sněhu bodaly do tváří, ale trvala jen pár minut, a pak se zase objevilo nádherně modré nebe, hřejivé, blahodárné slunce a hory se tvářily jako by nic. Poslední den před odjezdem, jsme se šli podívat do městečka, nakoupit nějaké suvenýry, dát si zmrzlinu a pokochat se posledním pohledem na ty obrovské, kopce, které ze zdola, z klidného městečka, kde v deset hodin ráno zavřou obchody, jdou si zalyžovat a otevřou až ve čtyři odpoledne, když zavřou lanovky, vypadají netknutě a nepřístupně, ale přitom jsou tolik přátelské. Na setkání s jejich ledovou krásou mi navždy zůstanou v srdci nádherné, hřejivá vzpomínky a krásné fotky.



Vaše Ladislava®LifeLagune


IMAGE: IMAGE:
IMAGE: IMAGE:
IMAGE: IMAGE:








IMAGE: