Řekni mi, že mě máš rád

Nedávno jsem v jedné knize četla, že pokud máme někoho skutečně rádi, nemusíme mu to říkat, on to prostě pozná. A pokud máme potřebu tuto náklonnost vyjádřit, tak ta slova, jakoby pak ztrácela na hodnotě.

Každý z nás máme za sebou milion vztahových kolapsů, jak rodinných, přátelských, tak partnerských, takže, svým způsobem, jsme se proti dalšímu zklamání obrnili a naše důvěra je také trošku vratká.

Dostali jsme se do fáze, kdy potřebujeme důkazy.
My to třeba i vnitřně víme, cítíme to, ale ta pochybnost, jestli to opravdu chápeme správně, je prostě prevít.
Takže naopak, často spíš potřebujeme slyšet, že nás „ten někdo“ má rád.

Dnes a denně se o tom přesvědčuji u svých dětí. Říkám jim to každý den. A pokud to takhle dodržuji, naše dny jsou opravdu pohodové, plné smíchu a nulových kolapsů. Jenže když vstanu „zadkem napřed“, už od rána je všechno na pytel, všechno mě štve, jsem podrážděná a nic nevydržím, tak jsou ty děti z toho zmatené.
Z mého pohledu – zlobí, neposlouchají, dělají to naschvál, ale z jejich pohledu je to pouze obranná reakce na to, co jim servíruju já. A neštěstí je na světě.

A právě v tenhle den, kdy je všechno totálně na prd, těm malým dušičkám nedochází, že máma zrovna nemá svůj den, má problém sama se sebou, a že to vůbec není o nich.
Oni vidí: „Máma se na mě zlobí, mračí se.“ Tečka. A co my si myslíme, když se na nás někdo zlobí a mračí se - no že nás nemá zrovna teď rád.

Právě proto, to ty děti v tuhle šílenou chvíli potřebují slyšet nejvíc. Potřebují slyšet: „Zlatíčko, maminka má dneska špatnou náladu, možná budu bručet jako medvěd a nebudu mít trpělivost ti dvanáctkrát říct, aby sis natáhl ty ponožky, ale i přesto, že se mračím, tě mám moc ráda.“ Obejmout ho a dát mu pusu. A v tu chvíli úplně vidíte, jak se ta očička rozzáří a všechna obranná revolta je pryč.

A takhle to není jen u dětí, ale u většiny z nás.

Nás, kteří máme za sebou tu stokrát podlomenou důvěru a nejsme si jistí vlastně ani sami sebou, natož druhými.

Pokud si tedy nejsme my ani druzí jistí tím, co k sobě vzájemně chováme za city – promluvme.
„Je mi s tebou fajn.“
„Dneska se mi to tady moc líbilo.“
„Mám tě rád.“
„Miluji tě.“


IMAGE: