Není-li člověk schopen se smířit s autoritou druhých a rád je, například, provokuje, případně má-li s autoritativními lidmi problémy, je to znamením, že sám ještě svou osobní moc a své vůdcovské kvality vědomě nepřijal.

IMAGE:


IMAGE:

Den, kdy zjistíme, že nic z toho, co jsme, není naše.

Těžko uvěřit, co? Vždyť, to jsem přece já a já jsem já!

Hm. Jenže jednoho dne, až to budeme nejméně čekat, budeme stát tváří tvář programu, který jsme zkopírovali a který nás formoval. Nakopírovali jsme dostupné informace o žití, chování, myšlení…

A že v tomto duchu jsme dál rozvíjeli svůj život, možná s pouze malou odchylkou a to revoltou, když už to, co se po nás chtělo, bylo (pro NÁS) fakt přes čáru.
IMAGE:

Spoustu věcí se zapomene, některé raději rovnou i vytěsní a některé si vezmeme jako odstrašující příklad. Ale pořád to nejsme MY.

Ne, tomuhle „výchovnému“ postupu se prostě nedá vyhnout, ale ve chvíli, kdy si stojíme tváří v tvář a nepoznáváme se, tak právě v tuhle chvíli můžeme udělat ten skok do neznáma.

V té první setině vteřiny, kdy jsme se rozhodli skočit, přichází zloba, křivda, výčitky a bolest, ale pokud použijeme – ne rozum, ne racionalitu, ne afektivní emoce, ale zavřeme pusu a nasloucháme, co v nás a kolem nás lítá, necháme to mlčky proběhnout a působit - přichází odpuštění a smíření. Protože pochopíme, že to tenkrát vlastně vůbec nebylo o nás, že jsme se jen někam nachomýtli a přišli k tomu jako slepý k houslím. Ale ovlivnilo to a nastavilo celý náš život.

Zkuste se zamyslet:
- jaké vzorce jste přejali
- jakým revoltujete
- co a proč se snažíte dokázat
- komu se to snažíte dokázat
- jestli nepředáváte vzorec dál
- ...

Předkládám tedy záludnou otázku:
KDO JSEM?


IMAGE:

Jsme hodni lásky

Jsme hodni lásky

Už od malička jsme vychováváni s těmito větami a máme je zaryté tak hluboko.

Ani si to neuvědomujeme, ale každý den žijeme s tím, že musíme něco někomu dokázat.
Ztratili jsme sami sebe, jen abychom se zavděčili ostatním.


IMAGE:

„Já vlastně ani nevím, co chci.“

To známe všichni. Otázka, "Co vlastně chceš?" nás překvapí a nutí nás pustit se do sebe.

Někdo z toho taktně vybruslí „povrchními“ malichernostmi a někdo zase odpovědí „Nevim.“

S tím se hůř pracuje. :)

Pokud nejsme zvyklý se čas od času zamýšlet nad svým životem, odpovídá se nám těžko. Možností je tolik. Co si vybrat, hm?

I když to tak možná nevypadá, mnohem snazší otázka je: „Co teda vlastně ve svém životě už nechceš?“
Tam těch možností už tolik není. To vlastně víme celkem i hned, co nám vadí.
S tím už se dá pracovat. :)

Napišme si: „Co už nechci!“
„Nechci, aby mě někdo využíval.“
„Nechci být na nikom závislá.“
„Nechci ze sebe nechat dělat blbce.“
„Nechci se podřizovat kdykoli někdo pískne.“
...

Takových vět můžeme sepsat tisíce a tisíce.

Napište si všechno. I když to bude zdánlivě vypadat jako blbina. Pokud vás to trápí, tak to není blbina, je to důležitá věc.

Až tohle budete mít sepsané, vezměte si druhý papír a tam přepište všechny věty, ale v kladu, ve kterém si je představujete.

„Chci si vážit sama sebe a sama rozhodovat, co pro koho udělám.“
„Chci být soběstačná. Mít vlastní zajištění.“
„Chci se umět zastat sama sebe.“
„Chci vědět, co říct ve chvíli, kdy to chci říct.“
...

Tyhle věty už se sepisují s lehkým potem na čele, hůř by se dávaly dohromady bez těchto „záporů“ a pak nás dokonce napadá „Sakra, jak to mám udělat?“

To už je zase další level práce na sobě. :D

Nevíme-li, co chceme, ujasněme si, co už nechceme.

IMAGE:




IMAGE: